Cesta do hlavního města

Vítězství v písničkářské soutěži na Zahradě s sebou v posledních letech přináší také zisk poukazu na nákup zboží v jednom nejmenovaném pražském hudebním obchodě, což, jak jistě uznáte sami, je pro muzikanty z Ostravy nabídka, která se neodmítá. Zejména když ještě vezmete v úvahu, že výhru musíte uplatnit do konce letních prázdnin, a navíc je omezena pouze na některé značky hudebních nástrojů. Jelikož jsme se ale už delší dobu bavili o tom, že Slamákově kytaře bychom měli dopřát zasloužený odpočinek, rozhodli jsme onen poukaz použít na částečnou úhradu kytary nové.

Ve čtvrtek 26. srpna jsme si tedy v práci vzali volno, do batohů jsme nabalili svačiny a vyrazili jsme do hlavního města. Z pěti tisíc, které jsme do „matičky“ jeli utratit, nám po odečtu jízdenek na vlak a metro zbyly necelé dva, ale to nám nemohlo zkazit dobrou náladu z prima výletu. Ta se začala rozplývat až po příjezdu do obchodu, kdy jsme zjistili, jak omezený výběr kytar v prodejně mají. Přesto jsme je poctivě vyzkoušeli a přibližně po dvou hodinách se nám do finále probojovala dvě dřeva. Zákonitě následovala psychohygiena v podobě dvou čepovaných a závěrečný verdikt, který by se dal shrnout slovy Honzy Žambocha: ty zní, jako by byly plné hnoje! A hnůj si přece do Ostravy vozit nebudeme, byť by byl z hlavního města...

Odjezd vlaku se blížil a my jsme přemýšleli, za co utratíme poukaz. Nebyli jsme ale jedinými zoufalci, kteří takhle na poslední chvíli po obchodě pobíhali. Novoborští Zhasni, které jsme náhodou potkali a kterým jsme se neúspěšně pokusili střelit pod cenou náš poukaz, přijeli pravděpodobně za účelem koupě nové zpěvačky, ale ani ta nebyla na skladě, tak se nakonec spokojili se snímačem na housle. Ze zoufalství začal Slamák obvolávat všechny známé muzikanty a nabízet jim koupi čehokoli. Všichni ale všechno měli a nakoupit si struny na několik sezon dopředu se nám moc nechtělo. Ze šlamastyky nás nakonec dostal Juří z Valach, na kterého jsme si vzpomněli při vstupu do sekce bicích nástrojů. Slamák přidržoval mobil u djembe a Sova do něj mlátil svou první lekci „bum, čvách“. Z telefonu se ozývalo: tož ten né, tož ten né... počkaj... daj ně prodavača... Pak řekl prodavač do telefonu pár cizích slov (patrně jakési zaklínadlo), a když vrátil mobil Slamákovi, oznámil nám Juří, že jsme se právě stali vlastníky nového djembe a u něj jsme vyhráli druhou lekci – rozuměj „bum, bum, čvách“ – zdarma. Další výhra za všechny prachy! Vy se tak můžete těšit na další reportáž, tentokrát z Juřího valašské djembistické dílny...