Folkové prázdniny 2014

Vedro. Čtyřicet ve stínu. Prostě léto jak cyp... V autě asi šedesát. Klimatizace vypnuta, abychom neztratili hlasy, které jsme nikdy neměli. Sova už pomalu začínala houkat jako konvice s vařící vodou. Unavení, zpocení a mírně zapáchající jsme dorazili do Náměště. Hráli jsme v kapli. Plný dům. Kdo by se před tropy neukryl do chládku... „Začněme Vánocema, bude prdel,“ napadlo v zákulisí Slamáka. Sova souhlasil. Nástup, úvodní slovo s přáním pěkného adventu a pak... špatný akord, potom druhý, třetí, čtvrtý... entrée jak léto. Stopli jsme to a začali znovu. Zpocené ruce na hmatníku, výpadky paměti, několikaminutové písně byly odehrány během pár vteřin, diváci nechápavě zírali a my se naoko smáli a v duchu počítali, jak naplníme to hodinové vystoupení. Najednou uprostřed jedné z písní upoutal Slamáka na zdi presbytáře visící ciferník. První myšlenka – stopky. Při bližším prozkoumání se z nich vyklubal vlhkoměr. Slamák ho vzal do ruky a mezi písněmi oznámil divákům svou aktuální vlhkost. A potom ještě několikrát... Bylo jen otázkou času, kdy ho pošle mezi lidi s tím, aby hlásili, jak jsou na tom oni. V tu chvíli si koncert začal žít svým vlastním životem. Zejména ženská část publika si hru náležitě užívala. Nejen v pauzách, ale i během písní se z hlediště ozývaly výkřiky šedesát osm, sedmdesát tři, osmdesát dva, devadesát jedna... Zvukař Karel Dřínek dokonce zaslechl tlumený výkřik nádherné dívky ze zadní řady: „Ježíš, to mu ani nemůžu říct, kolik mi to ukázalo...“