Jaké to bylo v Náměšti (2. část – neděle, pondělí)

Kaplička byla příjemně naplněná a na slunci (a také na pódiu) bylo v čase našeho popoledního vystoupení nepříjemné vedro. Před rokem jsme sice v soutěži skončili druzí za Martinem Rousem, ovšem následně jsme se o sobě dočetli, že jsme byli nevýrazní. Toho jsme se letos chtěli vyvarovat, a tak jsme se rozhodli, že do soutěžního setu zařadíme jen svižné písně. S tím korespondovalo také to, že nám zvukoví technici s hrdostí v hlase oznámili, že kytaru nepřipojí klasickou linkou, ale bezdrátovým systémem. Slamák už si v duchu představoval, jak Sova při produkci běhá po pódiu a po posledním tónu Erazima Hauera se vrhá i s kytarou mezi diváky, aniž by z ní před skokem musel vytáhnout jack. Dopadlo to ale jinak. Jako první jsme se rozhodli zahrát naši zatím poslední píseň, kterou jsme nazvali Marie. Hned na jejím začátku nám bylo jasné, že něco není v pořádku, a jen jsme doufali, že zvuky, které na nás útočily z odposlechů a které byly způsobeny špatně připojenou vysílačkou, nejdou mezi diváky. Doufali jsme marně. Máňu jsme dohráli popaměti, Slamák divákům stroze oznámil, že pokud by je zajímalo, o čem píseň byla, budou si ji muset přijít poslechnout další den na náš recitál na zámku. A pokračovali jsme dál, tentokrát už klasicky přidrátovaní... Zahráli jsme ještě Bakterie, Kuchyňský rock a již zmíněného Hauera a náležitě dopálení jsme se vypařili z rozpáleného pódia. Později si nás kolegové dobírali a říkali, že ty bicí nástroje v první písni fakt stály za to...

Zahráli jsme dobře, to jsme věděli. Dobře taky známe poučku o první písni, u které se musí počítat s tím, že bude obětována na zvukařský oltář, ovšem ještě lépe jsme si uvědomovali, že v soutěži, v níž se hrají jen čtyři písně, je taková oběť luxusem, jenž se nemusí vyplatit. Do zpěvu nám nebylo, a tak jsme se na příhodu s předčasně zesnulou a dokonale pohřbenou Marií rozhodli zapomenout v muzikantské zahrádce. Teď už měli vše v rukou hlasující diváci, a také Monty, který si užíval svůj soutěžní blok právě ve chvíli, kdy jsme se vraceli na Kapličku. Poslechli jsme si potom ještě Hlučné sousedy, na jejichž vystoupení nás upozornil Jiří moravský Brabec. Už při první písni se Slamák k Jirkovi naklonil a poznamenal, že kapely soutěží už jen o dva Krtky, jak se později ukázalo, měl pravdu. Než ale došlo k vyhlášení vítězů, zamířili jsme na Zámek, kde vystupoval Tamaral (tentokrát ve složení Petr Sedláček, Anežka a další dvě slečny, které nám bohužel zatím kapelníkem nebyly představeny). Do Amfiteátru jsme to vzali zkratkou přes Terasu, bylo to sice dál, zato horší cesta, Slávkův koncert jsme si ale nechtěli nechat ujít. A pak už jen čekání na konečný verdikt. Již tradičně se začínalo vyhlašováním vítězů písničkářské soutěže: třetí Monty, druhý Jiří Míža... první, kdo nám ke Krtkovi gratuloval, byl právě Jirka Míža, jenž se hbitě vydal pro láhev slivovice, kterou měl k této příležitosti připravenu. Stejně hbitá ale byla jedna z pořadatelek, jež Jurovi zastoupila cestu a snažila se mu vysvětlit, že právě teď nesmí nikam odejít. Následovalo totiž vyhlášení držitele Krtka od časopisu FOLK a u něj Jiří nemohl chybět. Oslavy se nám tedy zdvojnásobily, a tak jistě pochopíte, že z nedělního večerního programu už jsme neviděli vůbec nic...

V pondělí jsme měli mít jen recitál na Zámku, ale zisk Krtka s sebou přinesl ještě dopolední hraní na Terase a večerní v Amfiteátru, tedy s přihlédnutím k nočním krtčím oslavám řádně nabitý program. Terasu otvíralo torzo kapely Zhasni, proto není divu, že když Kuba Horák s Michalem Vaňkem přicházeli na scénu, zeptal se jich jeden z pořadatelů, jestli jsou ti Ostraváci Sova & Slamák. Chlapci chtěli do budoucna podobným trapným omylům předejít, a tak raději vystoupili ve fúzi s kapelou Monty. Při našem koncertě jsme je pak zahlédli s mnoha dalšími známými a ještě větším počtem naprosto neznámých posluchačů v hledišti. Bylo to prima hraní, a jelikož ke konci už se tóny našich písní mísily s kručením našich břich, zamířili jsme kolem poledne na vyprošťovací snídani. Popoledni jsme měli recitál na Zámku, když jsme tam dorazili, hrál právě Monty, ten tlustý pán nás prostě provázel celou Zahradou. Lidem se to líbilo, a tak Monty přidával a přidával a přidával... Naše hraní pak uvedl Slamák bonmotem o neskutečném štěstí posluchačů, kteří si mohli na jeden zátah vyslechnout recitály dvou písničkářských Krtků, i když v obráceném pořadí. Napřed hrál ten z roku 2011 a až po něm ten letošní. Uvidíme, jak se za rok Monty se svou rolí krtčího favorita popere...

Vyvrcholení celého festivalu pro nás přišlo večer. Na hlavní scéně jsme nad hlavu zvedli sošku Krtka, ale hlavně jsme mohli před náměšťským kotlem zahrát dvě písně. Dali jsme Hauera a Kuchyňský rock, a jelikož se to lidem líbilo, došlo i na exhumaci Marie, která tentokrát zazněla bez bicích. Ta rána na konci nebyla způsobena prokopnutým kopákem za námi se zvučících Hlučných sousedů, jak se mohlo zdát, to jen jedna z reprobeden neustála střet s na pódium svižně vyběhnuvším Jirkou Brabcem. Naštěstí se nikomu nic nestalo, i když některé z dětí, jež seděly na kraji pódia a vedle nichž bedna dopadla, jsou v šoku jistě ještě dnes...

Vystoupení v amfíku se nám vydařilo a ten adrenalin, který mu předcházel, k tomu všemu zkrátka patří. Jsme rádi, že jsme to, na rozdíl od oné neposedné bedny, se ctí ustáli, a těšíme se, že si to napřesrok budeme moci zopakovat. Pondělní večer a noc jsme pak částečně věnovali programu na hlavní scéně a částečně loučení s kamarády. Na závěr snad jen dnes už kultovní pozdrav Jury Nedavašky: „Tak za rok na Portě!“