Janouškovo Ústí aneb setkání s kritikem

Po několika letech, co nás měl Slávek zapsané ve svém pořadníku možných účinkujících, jsme se konečně dočkali. Festivalu sice nepřálo počasí (jednoduše řečeno chcalo), ale nějací lidé nakonec přišli. Dokonce jsme potkali i pár kamarádů, mezi nimi třeba i „foukačkáře“ Láďu Zítku. Zprvu jsme si mysleli, že bude třetím členem dua Janoušek – Vondrák, jenže protentokrát ho „vyštípal“ Luboš Malina z Druhé trávy se svým dobrem, a tak jsme malého Ládíka adoptovali my. Zahrál si s námi Třetinové blues a Říp a bylo to prima. (Mimoto měl s sebou jako obvykle vzorky svých pálenek, takže se naše souhra protáhla do brzkých ranních hodin.)

Menší problém jsme měli s frontou na pivo. Když se na pódiu střídaly kapely, bylo ho téměř nemožné koupit. Stáli jsme a žíznivě koukali na řadu lidí, která se jako had vinula přes celou hospodu. A ve frontě žádný kámoš! Jen úplně vepředu stojící Tomáš Hrubý... Přece nepůjdeme za ním?! Žízeň byla ale silnější... „Jsou chvíle, kdy muzikant vidí kritika rád,“ zahlaholil Slamák. „Co si dáte?“ dostalo se mu pohotové odpovědi postrachu českého folkového rybníčku. (Promiňte, Miloši Kellere.) „Dvě piva,“ zazněla odpověď. A tak jsme se konečně osobně seznámili s Tomášem Hrubým, který na festival dorazil (k jeho smůle) až po našem vystoupení vymlouvaje se na jakousi práci na chalupě. My ale víme, že to od něj byl záměr. Zkuste totiž napsat negativní kritiku na něco, na čem nemůžete najít jedinou chybu...