Kytky

včera jsem zjistil, možná se jen pletu
že už nejsem pro svou ženu jediný
že u nás doma na okenním parapetu
rostou všelijaké květiny
ona k nim mluví - no věřte tomu
jen pořád nějak nevím co jim říká
ale nejspíš: Ten můj včera přišel domů
už zase jako klika

taky je hladí občas zaleje
až květináče v miskách plovou
to když se člověk takhle naleje
většinou pak nepromluví ani slovo
tak ráno, když odejde do práce
jednu z nich trošku mučím
ptám se jí co do nich furt hučí
ale kytka mlčí...

tak jen doufám, že jsou kytky normální
přemýšlím, co nás spojí
zda upřednostní lepší projev verbální
před tím, kdo je lépe hnojí
vytáh jsem veselé historky
no samé osvědčené věci
ale nejspíš znali tu od Merty
kecy... kecy, kecy, kecy

zkusil jsem tedy zahrát od Plíhala
Květinu umím dosti podobně
žádná se ke mě ovšem nepřidala
nejspíš to braly příliš osobně
zarecitoval jsem sonet od Shakespeara
říkám si možná radši klasiky
jenomže kytky - kýho výra
na mě vyplazují pestíky

pak už fňukám jako školačka - mě nerostou
ani se nesmějí, když jim čtu své básně
žena mi říká: Miláčku utiš starost svou
neztrácej naději
kytky se přece nesmějí
jen voní a kvetou, prostě jen vypadají krásně

a pak mi ještě povídá
prozraď mi tu záhadu
nevíš nic o kytkách
a pořád se cpeš na folkovou Zahradu