Oldřichovický žejdlík 2013

Do Oldřichovic řídil Sova, Slamák spal na zadním sedadle. Když po čtyřech vylézal z auta na parkovišti před pódiem, div si nespálil dlaně. Ve stínu bylo jen těsně pod čtyřicítkou a rozpálený beton ho rychle probral. Hasiči kropili návštěvníky festivalu, co to šlo, a žejdlíky piva za zlověstného syčení padaly do napůl uškvařených lidí. Nic nepomáhalo...

Tropické počasí, Slamákovy spálené ruce, nadto kulminující kocovina – a do toho všeho, když jsme se zvučili, vstoupil nic netušící vesničan hrající si na moderátora festivalu: „Ahoj, řekni mi o vás něco, abych vás mohl uvést.“ – „Posílal jsem vám to mailem a máme to i na webu.“ – „Já vím, ale neměl jsem čas se na to podívat,“ zazněla odvážná odpověď. „No vidíš. A teď na to zase nemám čas já,“ lakonicky ukončil rozhovor Slamák a obrátil se na Sovu, „až budeš, tak řekni, uvedu nás sám...“

Cestou domů už za volantem seděl Slamák a úvahu o profesionalitě a amatérismu, kterou si musel Sova vyslechnout, zakončil zcela konkrétním příkladem: „No vem‘ si třeba mě. Když vím, že v sobotu hrajeme, tak se přece v pátek neožeru jako hovado...“