SOUBOJ S UKLÍZEČKOU I S PREZIDENTEM

Ještě když jsme objížděli folkové festivaly, na kterých jsme hrávali za pivo a párek a přespávali v kempech, celkem pravidelně se nám stávalo, že stan jsme začali stavět hodně po půlnoci, kdy už všichni kolem spali, a s nějakým tím promile v krvi. Kaplický by nejspíš žasl, stejně jako my po probuzení, jaké architektonické skvosty se nám nezřídka podařilo vybudovat. Naše okřídlená věta po příjezdu na fesťák zněla: „Dáme jedno na žízeň, pak postavíme stan a teprve potom půjdeme na pivo.“ Ani jeden z nás si ale nepamatuje, že bychom někdy stan rozbili za světla… Holt jak říkával Pepa Streichl: „Já mám tak silnou vůli, že ji dokážu překonat.“

A ono se toho za ta léta zas tak moc nezměnilo. Po koncertě v Dačicích povídá Sova: „Zajdeme se napřed ubytovat na hotel, ať víme, kde vlastně spíme, a pak se vrátíme na jedno.“ Vše dopadlo dle očekávání a my se po půlnoci dobývali do nedobytného hotelového komplexu. Klíče jsme měli, ale těch vchodů tam bylo nějak zbytečně moc. A ten náš byl samozřejmě až na druhé straně areálu, zezadu budovy, v podkroví, do něhož vedlo ocelové schodiště. Metoda pokus-omyl nás zdržela sice jen půl hodiny, ale vzhledem k tomu, že za pár hodin jsme měli vstávat, každá půlhodina byla drahá. (Ostatně stejně jako chvíli předtím v hospodě.)

Pokoj jsme měli opustit do desáté hodiny, ale už v devět nám uklízečka svým zodpovědným přístupem k práci začala dávat najevo, že bychom měli vypadnout. Souboj hubice vysavače a dveřního prahu po čase skončil remízou. I to ale stačilo k tomu, aby Slamák vstal a vypravil se do města hledat auto a nástroje. Sova se s uklízečkou rozhodl hrát hru na trpělivost, v níž je mimochodem velice dobrý, takže se nemůžeme divit, že zvítězil…

Po poledni se Slamák vrátil a s naivním úsměvem a ještě naivnější otázkou: „Kolega ještě nevstal?“ vstoupil před zraky zkoprnělé uklízečky do pokoje a zabouchl za sebou dveře. Hra o čas pokračovala. V Mikulově jsme totiž měli hrát až v půl sedmé. V rychlém občerstvení na náměstí jsme si dali pomalou snídani, která pozvolna přešla v ještě pomalejší oběd. Za okny panovalo „nevlídno“, ale jednou jsme na tu cestu vyrazit museli. Vzhledem k počasí měl od Sovy Slamák povoleno jet svými oblíbenými zkratkami (je to sice dál, zato horší cesta) a kochat se krajinou, čehož s nepředstíranou radostí v hojné míře využíval. Předjížděli nás všichni – auta, motorky, bicykly… jednou dokonce i dodávka České pošty. „Zeman by tam byl rychleji pěšky,“ glosoval Sova. Těch sto dvacet kilometrů jsme jeli skoro tři hodiny, a přesto jsme byli na místě dvě a půl hodiny před vystoupením. Zkrátka profíci…

Závěrem upřesnění pro ty, kterým to z textu není zřejmé. Toto je reportáž z Festivalu národů Podyjí, na němž jsme my, hoši křtění Odrou, nemohli chybět…