Třebovický koláč aneb světská sláva...

Asi týden před loňským Koláčem se ozvala Šárka Vojtkuláková, jestli bychom narychlo nezaskočili za vypadnuvší kapelu. Tehdy se nám to nehodilo, ale rovnou jsme si plácli na další ročník. Rok se s rokem sešel a my vyrazili do Třebovického parku. Zvukařům se toho večera vůbec nedařilo. Vše musel s grácií sobě vlastní zachraňovat moderátor Libor „Čenda“ Cenek, ale také jemu, po čtvrthodině marné snahy techniků o alespoň ucházející zvuk, začínala docházet slova. Odehráli jsme to nejlépe, jak to šlo, a když jsme později procházeli kolem zvukařů, kteří jsou našimi kamarády, a proto je nebudeme jmenovat, neodpustil si Slamák malé rýpnutí: „Jestli jim uděláte stejný zvuk jako nám, tak vás umlátí smyčcemi.“ Hlavou při tom ukázal směrem k pódiu, kde se právě připravovali muzikanti Vojenského uměleckého souboru Ondráš.

Na naše hraní se ohlásila i Slamákova kamarádka z gymplu, která nás ještě nikdy neslyšela, a tak byla zvědavá. Za odměnu se jí dostalo příslibu podpisu fixem na ňadra. Skutečně přišla. Za ruku držela malou dcerku. Autogram odmítla s poukazem na předpokládanou manželovu nevoli. „Ale malá podpis chce,“ oznámila zcela vážně. Když viděla Slamákův tázavý pohled, rychle dodala: „Na ruku, ty úchyle!“ Nakonec odcházela obě děvčata s počmáraným předloktím. Za pár dnů se spolužačka ozvala znovu: „Ty vole, já se ráno probudila a měla jsem tvůj podpis otištěný na ksichtu.“ – „Vidíš, kdybys místo ruky nastavila kozy, nemohlo se ti to stát.“ – „No nevím, v mém věku už bych si tím nebyla tak jistá,“ uzavřela hovor lakonicky.

Když Slamák vyprávěl tuto historku Sovovi, ten mu opáčil: „Už i já mám jisté zkušenosti se slávou. Po osmi letech, co spolu hrajeme, už mě lidé začínají poznávat na ulici.“ A jal se vyprávět příhodu z havířovského Kauflandu, kde čekal v oddělení ovoce a zeleniny ve frontě u váhy. Chlapík před ním se nějak nemohl zorientovat v symbolech zboží, a tak když mu Sova pohotově ukázal ten správný, muž se k němu pootočil, poděkoval a vzápětí vykřikl: „Jé, já vás znám, já jsem byl na vašem koncertě!“ Sova si náležitě užíval svých patnáct vteřin slávy, než ho jeho nový obdivovatel uzemnil větou: „To mi doma nebudou věřit, že mi ovoce pomáhal vážit Slamák...“