VYPŮJČENÝ VEČER A VĚNOVANÁ PÍSEŇ

Když nám pořadatelé akce „Za dačickou kostku cukru“ vysvětlili, že se nejedná o honorář, nýbrž o pouhý název festivalu, rozhodli jsme se, že se zúčastníme. A když jsme se dozvěděli, že jde o večery, na nichž vystupují hned dvě tělesa, a že nás tamější dramaturgický génius dal do dvojice s kapelou Jananas, dokonce jsme se začali těšit na cestu.

Koncert začal poněkud skleroticky. Ne že by Slamák zapomínal texty písní nebo Sova své typické nepojmenovatelné akordy. Druhý jmenovaný si zapomněl teplé oblečení. Byla sice půlka července, ale počasí to nějak nechtělo vzít na vědomí, a tak si musel od Slamáka vypůjčit mikinu, do které by se vešel snad dvakrát…

Podobně dopadla i Jana Infeldová. Té zase zapůjčil bundu jeden z návštěvníků koncertu. Ke své škodě (a ke škodolibé radosti ostatních) si nevyndal z kapes osobní věci. Ty se začaly na pódiu objevovat v průběhu koncertu, který si, pokud do té doby měl nějakou dramaturgii, od prvního vytaženého posmrkaného kapesníku začal žít vlastním životem. „Je tady ještě kapela Sova?“ zeptala se po chvíli v přestávce mezi songy Jana, „my o ní máme píseň.“ A když se jí dostalo ujištění, že je Sova přítomen, spustila kapela svou úžasnou pakárnu o Antonínu Sovovi. Takže odtud ta věnovaná píseň.

A vypůjčený večer? To už jsme trochu naznačili a celé to dokreslil Honza Vávra, který si od nás vypůjčil kytaru poté, co ho ta jeho při zvukovce zradila. Následoval rozhovor Jendy a Milana: „Odešla mně kytara. Nepůjčil bys mi svoji?“ - „Jasně. Vem si ji, je v šatně.“ - „No ale já na ni hraju trochu tvrději...“ - „Víš co? Půjč si Slamákovu!“